Neumět dobře číst a psát znamená v současném společenském klimatu mít uzavřenou cestu k informacím a k dalšímu vzdělávání. Opakované nezdary, neúspěchy a kolísavé výkony dětí s nejrůznějšími oslabeními a poruchami (dále jen SPU) ve školním prostředí, ale i v běžném životě, nezávisí na intelektu, nedostatku píle, zdánlivé lenosti. Školní úspěšnost těchto dětí zdaleka neodpovídá vynaloženému úsilí, je proto nezbytné jednotlivá oslabení těchto dětí cíleně stimulovat a rozvíjet, aby byly schopny dostát nárokům a požadavkům na ně kladených společností.

SPU znesnadňují život takto oslabených jedinců nezávisle na věku, jedná se o výuku v percepčních oblastech, nedostatečně zvládnuté technice psaní, čtení, oslabené schopnosti číst s porozuměním a následnou neschopností čtením se efektivně učit. Pokud nedojde díky včasné diagnóze ke kompenzaci poruchy nebo je-li porucha diagnostikována později, neboť se jedná např. o nadané žáky, kteří poměrně úspěšně zvládali školní tempo zvýšeným úsilím v rámci domácí přípravy, mnohdy za vydatné pomoci ze strany rodiny. Neméně závažný problém představuje rovněž obtížné navazování sociálních kontaktů, které jsou spojeny s neschopností dodržovat pravidla chování, zvládat nepříjemné stresové situace, komunikovat s okolím, získávat přiměřené sociální role v užším i širším sociálním prostředí. Neklid a impulsivita se objevují nejen na motorické, ale i na verbální úrovni.

Nejvýrazněji se však potíže dětí s SPU projevují v situaci, která je nutí k soustavnému soustředění na, pro ně nezajímavé, nezáživné, nudné, opakující se úkoly. Školní výkon pak často zdaleka neodpovídá aktuálním intelektovým schopnostem dítěte, a tak dochází k prožívání pocitu úzkosti, nedostačivosti, méněcennosti a nízkému sebehodnocení dítěte. Jedná se o šíři problémů, která výše jmenovanou skupinu dětí provází v průběhu nejen dětství a školní docházky, ale po většinu života. Na podnětnosti prostředí, na správné volbě nápravných technik, na citlivém přístupu okolí k dítěti s oslabením či poruchou závisí míra rozvoje jednotlivých oslabení a případné zjednodušení celého dalšího života jedince. V dřívějších dobách byla problematika specifických poruch učení značně podceňována. V současné době se přístup k výše uvedenému na různých úrovních postupně mění.

Zejména značná část pedagogické, lékařské a rodičovské veřejnosti přistupuje k těmto dětem tolerantněji. Snaží se jim za vydatné pomoci nových reedukačních přístupů více či méně úspěšně zvládnout nástrahy života, aniž by případný neúspěch výrazněji zasáhl sebevědomí dítěte.